Psaní deníčku mi přišlo vždy jako hrozná ztráta času. Popisovat, co jsem snídala, co si ten den oblékla, co si o kom myslím, co si myslím, že si někdo myslí o mně. Co jsem řekla já, co řekl on či ona, fakt divný. Již jen z představy, že někdy použiju oslovení „můj milý deníčku...“, mi naskakovaly rudé fleky ve tváři a kopřivka na hrudi. A navíc ten neustálý strach, že mého němého důvěrníka někdo odhalí a věci v něm uvedené použije a zneužije dřív než cca 50 let od mé smrti. Brrr, nikdy. Pěkně děkuji.
Byla jsem pevná ve své antideníčkové politice. Dokonce tak, že jsem kvůli jeho nepsaní byla vyloučena z hodin náboženství. A pak že miluj bližního svého. Aby bylo jasno, k Jednotě Bratrské však rozhodně necítím žádnou hořkost. Díky ní umím zazpívat píseň Já mám kocábku náram, náram, náram, ochutnala jsem hostii, pila kyslé mešní víno již ve 14 letech a chápu rčení, v nichž jsou použity biblické postavy. A jako Lotova žena jsem stála i ve chvíli, kdy mě kvůli nevedení si denních zápisků a nechuti lisovat si květinky do herbáře nevzali ani do skautu. Tam už to ale – pravda – beru trochu osobně a trauma pociťuji i nyní, když o tom jen píšu. Kluci ve skautu zažívali neuvěřitelná dobrodružství na výpravách, bavili se u táborových her, lovili bobříky..... a holky? Ty lovily jen rýmu při hledání blatouchů a prvosenek. Já přitom vyrostla na Foglarovkách a i o půlnoci vysypala z rukávu návod na vyndání ježka z klece. Vlastně si dodnes pamatuji to vzrušení, kdy jsem po revoluci postávala každý čtvrtek za pět osm na chodníku před knihkupectvím, netrpělivě vyhlížejíc prodavačku mířící odemknout dveře. Ty dveře, které mě dělily od dalšího sešitu Rychlých šípů. Stál dvacet korun, mé tehdejší měsíční kapesné, ale dala bych za něj snad i ledvinu. Přesto jsem však já, která dodnes umí střílet z luku, praku, kuše i vzduchovky, která umí uvázat všechny uzlu krom nordického, NEBYLA přijata do Skautu. Ke klukům jsem vstoupit nemohla a holky mě nevzaly. Správně, kvůli deníčku. Přesto všechno jsem zůstala zarputilá a nezlomná v předsevzetí – žádný deníček. Vůbec, když si to teď tak pěkně zrekapituluji, do mých patnácti let bylo zaděláno na spoustu budoucích traumat a mindráků.
První třída – byla jsem zkušební ročník, na kterém se testovalo, zda již takto malé děti mohou pochopit průniky a sjednocení množin. No jasně že ne. Je vědecky podloženo, že v šesti letech je takováto činnost pro dítě až přespříliš abstraktní. Má nechuť k matematice však od té doby nabrala zcela konkrétních rozměrů.
Druhá třída – byl zrušen náš mimoškolní včelařský kroužek dříve, než jsem si mohla obléknout včelařský oblek a kuklu. Náš vedoucí a školník v jedné osobě totiž jednou, v záchvatu upřímnosti, provedl osobnostní diagnostiku soudruha ředitele školy. Tváří v tvář a s lahví vodky v ruce. Do pádu komunismu tehdy zbývaly pouhé dva roky.
Třetí třída – pionýrský slib. Měla jsem koupené tmavomodré silonky, nové lakovky a šátek uměla vázat i potmě. Byl tu den „D“. Na turnovském náměstí tehdy skládaly slib snad dvě stovky dětí. Kromě mě. Já brečela za popelnicí místního obchodního domu Achát. Soudružka svazačka totiž usoudila, že děvče s roztrženými silonkami není hodno přijetí mezi řady malých pionýrek a pionýrů. Přitom jsem byla týden předtím svědkem, jak jedny silonky na ní ve ztemnělé tělocvičně roztrhal místní předseda SSM. Dvojí metr? Jo, tak ten jsem zažila od té doby ještě mockrát.
Čtvrtá třída – Sametová revoluce. Místo jako pohlazení sametem jsem ji vnímala jako kopřivový oblek na holém těle. Paní soudružka se přes noc změnila v paní učitelku. Přičemž přeřeknutí se bylo trestáno desetiminutovým stáním v koutě. Možná právě tam byly položeny základy mých budoucích křečových žil. Zrušila se ale i povinná výuka ruštiny, a já tak nikdy neodebírala vysněný rusky psaný časopis s průhlednou modrou gramofonovou deskou uvnitř. Co na tom, že jsme doma neměli gramofon.
Pátá třída – opět testovací ročník. Snaha selektovat děti na intelektuálně nadané, třída A. Na sportovní talenty, třída B. No a na ty méně zdatné v obou disciplínách, třída C. Neuměla jsem skrčku, zato IQ testy vyšly zcela náhodou překvapivě dobře. Šup s holkou do Áčka. Od té doby mám občas pocit výjimečnosti – bohužel ho k mé osobě mám jen já. A tak pořád čekám, kdy mi padne svět k nohám. Mám již čtyři hluboké vrásky na čele, tři šedivé vlasy na temeni, a svět stojí pořád pevně, ani zakomíhat se nechce.
A mohla bych pokračovat. Z kytary v lidové škole umění jsem byla vyloučena, protože neumím zpívat. Dodnes nechápu, proč jsem nemohla být nezpívající kytaristka? Chodila jsem ale i na balet. Měla jsem notně baculatou postavu a za učitelku starou vyschlou primabalerínu, co si vynucovala propnutí špiček při tanci pečlivě mířenými údery dřevěné hole. Ne do podlahy, ale do mých baculatých kotníčků. V divadelním kroužku jsem musela líbat fakt ošklivého prince a ze sboru dobrovolných hasičů jsem vystoupila poté, co se cvičné hašení místního kravína změnilo, díky absenci vody v nádržích a nefunkčnosti savic, ve velký průser a ostudu. Dělala jsem prostě cokoliv, abych našla své místo na Slunci. Marně. A o všech těchto karambolech bych měla psát navíc do deníčku? Ani náhodou. Vidět své nezdary pěkně černé na bílém? Seřazeny v řadě? Chronologicky? Nebo podle velikosti průšvihu? No, byl by to každopádně slušný základ pro nakrmení sebevražedných sklonů.
Přesto ale mě cosi donutilo změnit názor na zachycování vzpomínek na hmotném podkladě. Děti. Zjistila jsem totiž, že s nimi se čas zrychlí. Od porodnice do školky je to jen okamžik. Já si navíc fakt skoro nic nepamatuju. Prostě se jen ráno vzbudím s myšlenkou přežít do večera. Večer padám únavou do postele, tělesné a mozkové funkce utlumeny na minimum. A je tu další ráno. A já jako křeček v kolotoči odběhám příběh dalšího dne. Start – stop a zase start.
Život je prostě plný paradoxů. Dřív jsem měla na psaní deníčku čas, ale ne chuť. Teď mám chuť, ale ne čas. Takže to, co následuje, je spíše jen memento mé rodičovské dovolené a událostí souvisejících. Prostě takový náhodníček a občasníček, nad kterým se jednou budu dojímat. Jednou, až nebudu obývat domov důchodců na Floridě, ale na Sibiři, kde určitě skončím za všechny své hříchy a chyby při výchově svých dvou synů.